Kontakt O nás
SMRTI UŽ SE NEBOJÍM

SMRTI UŽ SE NEBOJÍM

V roce 2007 zakládala spolu s Jiřím Kabátem pražský domácí hospic Most k domovu. Dnes v něm Romana Vejmělková pracuje jako vrchní sestra.

 

Jak jste se k práci v hospicu dostala?

Dřív jsem pracovala na intenzivní péči, na záchrance a pak jsem si říkala, že by mě bavilo starat se o staré lidi, dojíždět do domácností, pomáhat po telefonu… Začala jsem se zajímat o práci v hospicech i o smrt. Proč se jí lidé tak bojí? Proč zavírají staré rodiče stranou, aby děti neviděly, jak umírají? Proč si lidé nedokážou přiznat: Ano, mám nevyléčitelnou nemoc a umřu?

Jak vypadá váš pracovní den? 

Lidé nás například osloví po telefonu, že mají doma umírající maminku a nevědí si rady. Pak já, jako hospicová sestřička, přijedu s lékařem, vysvětlíme, co jim můžeme nabídnout, s čím pomůžeme. Popíšeme, jak smrt přijde, a že se jí nemusejí bát. Úplně na začátku všem říkám, že to nebude lehké. Ale že se na nás mohou kdykoliv obrátit. Lékař mezitím provede vyšetření a nastaví vhodný režim. Já, stejně jako ostatní sestřičky, pak každý den, sedm dní v týdnu dojíždím do pacientova domova. Zároveň jsem k dispozici na telefonu a odpovídám na všechny dotazy, které příbuzní mají.

Práce v hospicu musí být psychicky velmi náročná, jak se s tím vyrovnáváte?

Pro nás je taková útěcha třeba to, že nám lidé děkují za to, že jsme s nimi byli, říkají, že jsme andělé… Ale to všechno je především jejich zásluha, to oni se 24 hodin denně o nemocného starali. Ale samozřejmě, že si všechno vozím v hlavě domů. Pak přemýšlíte, jak jste pomohli, nebo co příště udělat ještě lépe. Bavíme se se sestřičkami o svých zkušenostech. A vždycky to obrečíme, nejvíc smrt těch mladých lidí. Měli jsme jich v poslední době několik, bylo jim kolem třiceti let…

Jak to člověka změní, když vidí umírat někoho blízkého? 

Jedna paní mě chytla ze ruku, a říkala: Já už vím, jak smrt vypadá. Už vím, že není čeho se bát.

Změnila práce v hospicu i vás?

Dala mi také to, abych se smrti nebála. A je pro mě hodně důležité, že pomáhám lidem. To mě nabíjí. Je to sice psychicky náročné, často brečím v autě, když odjíždím, ale útěchou mi je, že mi lidé děkují a jsou vděční.    

přidáno 15. března 2016 do kategorie Život

ČTETE: SMRTI UŽ SE NEBOJÍM · 15. března 2016 · Život
·
Další články