Kontakt O nás

Síla odpuštění

Je možné se usmířit, pokud ve vztahu dojde k vážnému porušení pravidel láskyplného soužití? Jak se pozná, že vztah už nemá budoucnost a že je lépe se rozejít?

 

K lásce mezi mužem a ženou patří vysoká míra důvěry i vzájemného odevzdání se, která však během života může paradoxně vést také k hluboké bolesti a utrpení. To v případě, že náš partnerský protějšek, na něhož plně spoléháme, udělá něco, co se vymyká předpokládaným pravidlům soužití nebo co je dokonce pokládáno za vyslovenou podpásovku.

Je samozřejmě rozdíl, zda partneři jeden druhému uštědří bolest a zranění neúmyslně, protože při svém činu nedomysleli všechny souvislosti, nebo zda v krizové situaci vědomě upřednostní bezohledné chování, které přinese subjektivní prospěch pouze jim samým, bez ohledu na druhého a bez zvážení pravidel obecně uznávané slušnosti.

V současné době dochází k výskytu vážných konfliktů v nadpolovičním počtu partnerských a manželských vztahů. Počet rozchodů a rozvodů svědčí o tom, že lidé častěji nejsou ochotni nebo schopni si odpustit. Jedním z možných vysvětlení je fakt, že k odpouštění nejsme dostatečně motivováni, protože ukončení vztahu je snadno dostupné a připadá nám jako snazší řešení. To je ale velmi zkratkovité hodnocení situace. Např. známá terapeutka Jiřina Prekopová, velká zastánkyně usmiřování mezi těmi, kteří se rozhodli založit rodinu, a jsou tudíž vázáni velmi významným poutem, tvrdí následující: "Je třeba lidem připomínat, že čím intenzivnější jejich vztah je, tím snáze to v něm zajiskří. Konflikty k pravé lásce patří. Svědčí o polaritě života. A právě skrze konflikty a skrze jejich usmiřování dochází k obnovování a rozvíjení lásky."

 

Pozor na "zvířecí" chování

Prvotní reakce při pocitu ublížení nebo křivdy bývají prudké a jednoznačné, protože vycházejí z instinktivní a iracionální (limbické) části našeho mozku, která velí k útoku nebo k útěku. Usmiřování a odpouštění je naproti tomu záležitostí mozkové kůry. Nejde o pud, nýbrž o vědomé, výsostně lidské, rozhodnutí. K němu už nedochází tak snadno a bez potíží. Čím hlubší je rána, tím delší dobu obvykle potřebuje na hojení. Odpouštění je třeba vnímat jako náročný a dynamický, ale také vysoce humánní proces, který má své fáze a potřebuje čas (viz. rámeček).

 

Fáze procesu odpouštění

1. PROCHÁZENÍ OBTÍŽNOSTÍ PRVOTNÍ REAKCE 

K té patří nekontrolovaný hněv a vztek, bouřlivý pláč, výčitky, a nezřídka i nenávist vůči tomu, kdo se proti nám provinil.

2. ZMAPOVÁNÍ SITUACE A PŘIJETÍ VŠEHO, CO K NÍ PATŘÍ 

Co se stalo, nelze vzít zpět. Stojíme jako pár na křižovatce. Rozhodujeme o tom, co bude s naším vztahem do budoucna. Podstatná je ochota "viníka" přiznat chybu i ochota "oběti" toto přiznání přijmout.

3. ORIENTACE V POCITECH 

Důležitá je trpělivost, paradoxně i ze strany toho, kdo ublížil. Je třeba dovolit "zraněnému" vypovídat se, odpovídat na jeho otázky, naslouchat mu. "Zraněný" by si měl dát pozor na nepřiměřené vyčítání a obviňování.

4. SNAHA POHLÉDNOUT NA KŘIVDU NEZAUJATĚ 

Procesu odpouštění velmi prospívá, pokud "zraněný" připustí, že vzniklá situace má i jiná hlediska, než jen ta, která vidí on sám. Ke krizi ve vztahu zpravidla vede předchozí chování obou partnerů.

5. PRÁCE S HNĚVEM A POTŘEBOU POMSTY 

V optimálním případě pozvolna dochází ke zklidnění celé situace. "Zraněný" už se nechce mstít, nepřeje "viníkovi" zlo. Spolu se rozhodují pro pokus o obnovu vztahu. 

(Pozor! Odpuštění automaticky neodstraní následky zranění. Pokud např. manželskou nevěrou dojde k vážnému odcizení, není možné čekat, že důvěra se obnoví bezprostředně poté, co nevěrný muž nebo nevěrná ženy deklaruje rozchod s třetí stranou…Vzájemnou důvěru je třeba znovu vybudovat.)

6. ODPUŠTĚNÍ A OBNOVA DŮVĚRY 

Odpustit neznamená zapomenout. Pokud se ale pro odpuštění rozhodneme, zříkáme se tím varianty obnovovaných výčitek. Minulost je nutno uzavřít, aby vztah, obnovený a posílený prodělanou krizí, mohl pokračovat od nového začátku.

 

Co se ještě dá odpustit, a co už ne?

O následcích konfliktů máme každý vlastní představu, k niž patří naše celkové hodnotové a emocionální ladění. Jako pozorujeme různé reakce u těch, kteří se provinili (někdo se kaje a žádá o odpuštění, zatímco jiný arogantně zapírá a ubližuje ještě víc…), odlišně se lidé staví i k odpuštění.

V zásadě platí, že odpouštění je postoj, který má svou myšlenkovou, citovou a aktivní (konkrétním činem se projevující) složku. Sami určujeme, zda narušený vztah snahou o překonání konfliktu zkusíme zachránit, nebo ho absencí odpuštění (popř. z důvodu neochoty k sebereflexi a omluvě na straně "viníka") zlikvidujeme.

Je třeba zdůraznit, že budoucnost vztahu předurčují oba partneři. Pokud jeden nechce, druhý to nemůže změnit. V tom případě bývá východiskem rozchod nebo rozvod. To je ale vždy krajní a pouze nouzové řešení.

přidáno 21. listopadu 2014 do kategorie Vztahy

ČTETE: Síla odpuštění · 21. listopadu 2014 · Vztahy
·
Další články