Kontakt O nás

Jarní myšlenkobraní

S přicházejícím jarem se i moje oči probouzí a já vidím, že kolem mě je svět. Svět plný probouzejícího se života, svět modré oblohy, bílých i černých mraků, svět svádivého a radostného zpěvu ptáků. Ale také svět spěchu, natřískaných dopravních prostředků, kdy se lidé tlačí jeden na druhého, tak blízko a přece tak vzdáleni jeden od druhého. A tak si někdy říkám, co mi vlastně brání otevřít se nejen tomu příjemnému jarnímu světu přírody, ale také světu, jehož tvář není na první pohled zdaleka tak příjemná? Co mi vlastně brání usmát se na člověka, který mi stojí tak blízko u těla, kam bych v jiné situaci pustil jen osobu velmi milou a blízkou?

 

Možná to sami znáte, ten zvláštní pocit, kdy se dva či více lidí potká v omezeném prostoru (např. ve výtahu) a nastává taková zvláštní situace – objeví se třeba chuť se někam schovat, věnovat se vytahování klíčů nebo kontrolování mobilu. Zároveň s tím se může ke slovu přihlásit i takový sociální hlásek, který nás vyzývá k tomu, abychom šli do kontaktu s někým, koho sice neznáme, ale kdo s námi na určitý čas sdílí společný prostor. Oblíbeným tématem takových setkání může být a často je právě počasí a poznámky o tom, jak se nám to konečně udělalo hezky a jak je dobře, že ta zima, ať byla jakákoliv, je už za námi. Uvědomuji si, jak mě i takové malinké otevření druhému člověku vždy zahřeje u srdce a říkám si, zda není škoda, že se těmto minisetkáním často vyhýbám, ať už ze studu či nechuti nebo obavě, o čem se spolu asi tak můžeme bavit…

 

Proč o tom píšu? Snad jen proto, že mě jarní čas inspiruje k tomu, abych se blížeji podíval sám na sebe a třeba se od řádu přírody něco naučil. Mohu sledovat, jak raší první kvítka, jak stromy a keře nasazují pupeny, jak se celý svět pomalu a zlehka, přitom však s velikou silou, otevírá. Jakou to asi chce odvahu, být semínkem a vyrazit vzhůru vlhkou a studenou zemí, vzhůru k teplu a světlu, kdy jediným průvodcem na této cestě růstu je víra a důvěra v přirozený proces, že vyrostu do nádherné květiny – anebo jen do malé fialky, která svou krásu nevystavuje nijak převelice na odiv, přesto její jemnost a vůně může obohatit toho, kdo ještě nezapomněl radovat se z maličkostí.

 

A s těmito myšlenkami jdu každý všední den do práce, mám naspěch, abych byl tam, kde mám být včas, a napadá mě, že bych se mohl zastavit a přičichnout k těm květinám, které potkávám, či se na chvíli pokochat slunečními paprsky, jak mě celého zalévají. Ale hlas povinnosti a zodpovědnosti mě žene dál a já se nezastavuji. A pak – zničehonic, aniž to plánuji – se mé (moudré) tělo zastavuje. Proud myšlenek a tlak pocitu, že bych měl jít, abych byl v práci včas, se tímto tělesným zastavením sám od sebe přerušuje a já poklekávám k drobné květince a přičichávám k ní. Na chvíli zavírám oči a pouze vdechuji a vnímám vůni, která je jako z jiného světa. Opět se zvednu a slyším zpívat skřivana a vidím slunce a taky tu paní se synem (jenž žije s lehkou mentální retardací, vždy se však směje a kouká po všem, co ho míjí), která s ním tudy každý den chodí. A vše je na svém místě a já se na ně dívám a lehce pokynu hlavou ve znamení pozdravu. Sice si toho ani jeden nevšimne, neboť paní je příliš zaměstnaná tím, aby svého syna popohnala a také jako já byla včas tam, kde má být, a její syn je zrovna zaujat něčím jiným. Mně to však nevadí, mám dobrý pocit ze spojení – ze spojení nejen se sebou a svou citlivostí, ale také ze spojení se světem, který má tolik podob a tváří.

 

S těmito myšlenkami přicházím do práce a ejhle – mé malé zastavení s květinou a sluncem a dvěmi lidmi zabralo mnohem méně času, než jsem si myslel a já jsem tam, kde mám být, včas, otevřený a dobře naladěný (přitom je to právě pocit, že si nemohu čichání ke květinám a vnímání slunečních paprsků z důvodů časového tlaku dovolit; bráním si tak vystoupit z běhu všedního příběhu vstát-vyčistit zuby-obléct se-nastoupit do tramvaje-metra-poklusem do práce-práce).

 

Chuť a touha tento minipříběh sdílet mě vedly k sepsání těchto pár řádků. Jsem rád, že každý z nás má možnost na chvíli vystoupit ze zvyků našeho myšlení, toho stálého toku odněkud někam, a využít krásy a dobroty těchto jarních (a dalších, neb každý čas má svou kvalitu, kterou je možno objevit a sdílet) okamžiků – na chvíli se zastavit a vnímat. Co mě na tom baví nejvíc je to, že takové okamžiky mohou být klidně krátké, avšak svým oživujícím přínosem velice cenné a dlouhotrvající. Nechť je v našich životech mnoho takových okamžiků otevření, vnímavosti a jarní odvahy růst někam, kam nás vede vnitřní přirozená touha - za světlem, teplem, a vlhkostí země, jež vyživuje.

 

přidáno 27. listopadu 2014 do kategorie Vztahy

ČTETE: Jarní myšlenkobraní · 27. listopadu 2014 · Vztahy
·
Další články