Kontakt O nás

Chybí nám vnitřní kompas?

Kolikrát v životě bloudíme temným lesem či se ztrácíme v mořské bouři? Ztraceni, bez špetky naděje či světla na konci tunelu. A ještě se hlouběji zamotáme, chodíce v bludných kruzích našich zažitých vzorců a omezených zkušeností. Jak bychom potřebovali vědomí směru, něco, co nám umožní vyjít novou, byť neprobádanou cestou…

 

 

Paradoxní je, že máme k dispozici nástroj, který nás podobnými zákruty obtížného rozhodování může provést. Možná spíše než o nástroj jde o vnitřní kvalitu či dispozici, kterou lze nazývat různě: intuice, síla podvědomí, šestý smysl, vnitřní kompas. Přestože s premisou vnitřního vedení nemusí všichni souhlasit, přijde mi důležité o ní mluvit. Zvláště proto, že se hodně setkávám s lidmi, kteří by moudrost svého vlastního vnitřního hlasu potřebovali slyšet - v krizích, náročných obdobích, časech rozhodování.

 

 

 

Děláme, že se neslyšíme 

 

Zejména v řešení vztahových záležitostí slýchávám větu “Já asi vím, co mám udělat, ale bojím se toho”. A ať už jde o cokoliv - od potřeby si vážně promluvit přes řešení konfliktu až k zásadní změně partnerského vztahu - vyhýbáme se tomu; jako bychom se báli, kam nás tento hlas zavede. A tak děláme, že ho neslyšíme, až jej opravdu přestaneme vnímat a bloudíme dál.

 

I přesto, že nic jiného nemáme, protože všechny racionální i emocionální důvody pro jednu či druhou cestu máme v hlavě již tisíckrát projeté.

 

 

 

Co nám tedy brání zastavit se, ztišit a konečně vnímat sebe sama?

 

  • strach ze změny - jsme tvorové zvyku a jakákoliv změna, byť pozitivní a očekávaná, je pro nás zátěží. Notabene změna, o níž nevíme, kam nás zavede. Raději zůstáváme ve známém trápení než se odhodlat ke skoku důvěry.
  • pochybnosti o správnosti vnitřního kompasu - nejsme naučeni přikládat důležitost své intuici. Evolučně ji však máme zakořeněnou, což v nás mnohdy vyvolává zmatek - zvláště tehdy, když slyšíme něco, co není v souladu se společenskými zvyky či představami o tom, jací bychom chtěli být.
  • mělbychy - žijeme podle vzorců, o kterých si myslíme, že nám zajistí pocit hodnoty, lásky či možnost vlivu. Tyto mentální programy jsou někdy prospěšné, častěji jde však o přežité relikty z naší minulosti, které nám víceméně dobře posloužily, a tak podle nich jedeme dalších deset dvacet let, i když se situace radikálně změnila.
  • vnitřní sabotér - jedna z našich částí (podosobností), jež v těsné spolupráci se soudícím hlasem udržuje status quo. Přejeme si šťastnější a plnější život, ale jako bychom se mu současně bránili. A když uděláme jeden krok dopředu, vrátíme se pro jistotu o dva zpět, protože: co kdyby...

 

 

Jak vidíme, mohli bychom v seznamu pokračovat vesele dál. Není zde jedna příčina a vše na sebe kruhem odkazuje. Kudy ven?

 

 

 

Je to jednoduché, ale ne snadné

 

Jako malé dítě poznávající svět, i v nás dospělých je hluboce zakořeněný instinkt zvědavosti, učení se novému, pohybu vpřed. Jako rostliny rostou za sluncem, i my někam směřujeme. Potřebujeme jen více kultivovat svoji schopnost vnímat a slyšet.

 

Velmi dobrou inspiraci nacházím v myšlenkách Caroline Myssové, zejména v zatím nepřeložené knize Entering the Castle. Pokud vás (v mírně upravené podobě) zaujmou, doporučuji dát si na ně čas a opravdu si odpovědět.     

 

  • co to přesně znamená být vědomý a jak moc vědomý chci být?
  • když si vzpomenu na zkušenost kontaktu s vnitřním hlasem (pocitem, obrazem aj.), co jsem cítil/a? Jaké vjemy v těle jsem vnímal/a? Za jakých okolností jsem to zažíval/a ?
  • proč někdy blokuji své vedení?
  • jaké výmluvy, které mi dovolují vědomě jednat proti své intuici, mi předkládá hlas mysli?
  • pokud bych uznal/a a přivítal/a své vedení, jak bych mohl/a pozitivně ovlivnit situaci a lidi v ní obsažené?
  • jak často předstírám, že si nejsem vědom/a následků mých činů a jejich nesouladu s mou vnitřní pravdou, i když ve skutečnosti jsem si toho docela dobře vědom/a?
  • co jsem se o sobě naučil/a a v čem jsem nyní jiný/á?

 

 

Jak už asi tušíte, je třeba kultivovat rozlišování vnitřního hlasu od štěkajících psů naší opičí mysli. S trochou praxe a zkušeností poznáte, co funguje právě vám. Pro mě je hlas vedení tichý, ale pevný, z hloubi těla a srdce. Je to místo velké jasnosti, jež je někdy opravdu náročná. Ale pořád lepší než naslouchat protichůdným hlasům v mojí hlavě. Na závěr si vypůjčím slova mé oblíbené kapely Zrní:

 

 

 

 

 

“Všem těm se brány otevřou

 

kdo vyhází chlív a krámy co v něm jsou

 

a zpátky se vrátí 

 

slunce a síla s ním.”

 

 

 

 

 

přidáno 9. července 2014 do kategorie Vztahy

ČTETE: Chybí nám vnitřní kompas? · 9. července 2014 · Vztahy
·
Další články