Kontakt O nás

Potřebujeme vůbec Vánoce?

Rodinná poradkyně Eva Labusová se zamýšlí nad funkcí a funkčností Vánoc. Možná jí dáte za pravdu, že někdy jsou jako karikatura sebe samých... Jindy ale z nich můžeme vytvořit opravdový rodinný svátek.

Přemýšlím, kdy to přišlo poprvé. Kdy jsem si všimla, že atmosféra Vánoc, jak ji zpodobňovaly třeba Ladovy obrázky, už není to, co bývala. Jako by něco kdysi podstatného a autentického stále víc okorávalo. Někdejší vánoční příležitost pro úvahy o hlubším smyslu věcí (aspoň jednou za rok), doprovázená setkáními v širší rodinné pospolitosti (aspoň jednou za rok), jako by stále více dostávala na frak nevkusnou komercionalizací i stresem z toho, co ještě musíme zařídit, nakoupit a připravit, abychom tyhle svátky zvládli.

Vánoce jako karikatura sebe samých

Pocit takové karikatury jsem před více než dvaceti lety prožila v Japonsku, zemi, která nemá příliš vyhraněný světonázor. Mají tu svůj duchovní domov buddhisté vedle šintoistů stejně jako příznivci dalších náboženství či ateisté. Křesťanství je záležitostí okrajovou, protože ale vliv Ameriky a vůbec Západu je zde silný a touha obchodníků vydělávat nezkrotná jako všude na světě, tak se i japonské obchody nejpozději od konce října postupně mění v jedno velké všudypřítomné tržiště potenciálních dárků.

Vzpomínám si, jak jsem tehdy - v roce 1991 to bylo - tokijské předvánoční hemžení shovívavě pozorovala a jak bylo zřejmé, že naprostá většina Japonců o původní vánoční tradici nic netuší. Komerční pozlátko postávajících Santa Klausů na blikajících nárožích, odevšad znějící Rolničky a Tichá noc i přezdobené umělé stromky jen doprovázely nepřirozenost importovaného svátku, snad v duchu hesla: „Prodejci všech zemí, jsou Vánoce, spojte se.“

Roky běží, a jak se prosinec od prosince posouvají zvyklosti a priority i v naší zemi, na ty tehdejší japonské Vánoce si vzpomenu stále častěji. Hemžení ve zdejších supermarketech si s japonským v ničem nezadá (inu, globalizace), a kdo ví, jak by to dopadlo, kdybychom se na naše shánějící a kvaltující spoluobčany obrátili s dotazem: „Zbylo ve vás vůbec něco z původního vánočního poselství?“ Dopadli bychom o tolik lépe než Japonci?

Maminko, a ten Ježíšek opravdu existuje?

Patřilo k tradici (a nezlikvidoval ji ani reálný socialismus), že se o Vánocích – u věřících křesťanů cíleně, u nevěřících lidí aspoň zprostředkovaně, např. zastavením s dětmi u „betléma“ v nejbližším kostele, vzpomínalo narození Ježíška - Ježíše Krista.

Jeho evangelium dodnes k případným slyšícím promlouvá: "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce, a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží...“

O čem to mluví, zavrtěl by nejspíš hlavou nejeden vytížený až přetížený současník, jehož den je plný frenetické aktivity, a přesto, když večer uléhá, bleskne mu tu a tam hlavou neslyšná otázka: „A co jsem vlastně v tomhle dnu prožil? Mělo to nějaký hlubší smysl?“

Z některých diářů Vánoce mizí, jenže s nimi i lecos dalšího…

Jak se tempo zrychluje a tlaky sílí, přibývá těch, kteří - pokud to už neudělali - vážně uvažují o tom, že Vánoce se svého života vymažou. Nebo před nimi aspoň ujedou do hor či uletí třeba až do Karibiku. Protože proč riskovat fyzické a psychické totální vysílení? Partnerské a rodinné konflikty? Utrácení spousty peněz za předměty - dárky, o jejichž žádoucnosti a příštím osudu nic nevíme?

Ano, je to drsná varianta, ale logiku nepostrádá. Protože „naše“ Vánoce nepřekročí náš celoroční stín. Pokud jedenáct měsíců v roce žijeme v permanentním neklidu a honbě za nejistými úspěchy, které spojujeme téměř výhradně s hmotnou částí našeho bytí, není důvod, aby se to jednou za rok posunem hodinových ručiček změnilo. Naopak, při úporné snaze o něco, čemu jsme se dlouhodobě vzdálili i odnaučili, obvykle jen víc vyjde najevo marnost našeho snažení.

Než ale Vánoce odstraníme ze svého ročního cyklu, připomeňme, co nám – dáme-li jim šanci - mohou připomínat a co jejich symbolika v našich myslích i srdcích může, mimo jiné, udržovat při životě:

Radost z obdarování druhých

Aby to nevypadalo, že dárky o Vánocích nemají své místo: Samozřejmě mají. Potěšit někoho, koho máme rádi, navíc není tak těžké. A dostat něco, co svědčí o tom, že na nás druzí mysleli, rovněž zahřeje. Víc než jít a koupit ovšem v dnešní době znamená mít nápad. Přijít na něco, čím se našim blízkým trefíme do vkusu, potřeby nebo dokonce snu. A zdaleka nemusí jít jen o věc – (společné) zážitky na příklad se velmi počítají.


Světlo, které odhání tmu

Neobvyklá záře Vánoc má svůj původ nejspíš v hvězdě, která se objevila nad hlavou narozeného Ježíše, takže obyčejní pastýři i tři mudrcové od východu věděli, kde ho mají hledat a kam se mu mají jít poklonit. Ať už září svíčky na adventním věnci, zářivky na venkovních řetězech nebo ozdoby na stromcích, Vánoce připomínají, že v časech tmy je žádoucí myslet na světlo. Kéž nám vnější světelné impulsy připomenou, že i naše nitro může být místem temnoty nebo světla. Aby k nám světlo našlo cestu, je třeba mu okna či dveře duše aspoň pootevřít.

Rituály, posilující rodinnou pospolitost

Vykrajování cukroví, štědrodenní půst a čekání na zlaté prasátko, pouštění ořechových skořápek po vodě, vůně purpury. Bývalo zvykem, že se u štědrovečerního stolu setkávali ti, kdo k sobě vztahově nejhlouběji patří. Na Vánoce se rodinní příslušníci vraceli z dalekých cest. Vzpomínalo se na ty, kteří už zemřeli. Talíř navíc pro náhodného pocestného symbolizoval vstřícnost k bližním jako takovou. Děti i dospělí se na Vánoce upřímně těšívali, protože všude kolem bylo něco „jinak“.

Mystický čas a zázrak na dosah

Nejde jen o pohádky, které k Vánocům nerozlučně patří. Jde především o příležitost vstoupit do kontaktu s tím, co přesahuje náš všední život a hledat to docela blízko, v sobě samých. Největším zázrakem, jaký můžeme na vlastní kůži zažít, zůstává zázrak sebepoznání a sebepřijetí. Jsme jim blíž, když je okolo ticho, hoří svíčky a za okny vládne tma, v níž tušíme tanec sněhových vloček?

Odpuštění

Čas Vánoc dával příležitost k usmíření sporů. S druhými i se sebou samými. Snad proto, že vánoční atmosféra dokázala ukonejšit běžný shon a v tichu rozjímání se dostavila touha hledat pro sebe i své bližní „pokoj lidem dobré vůle“.

Pokora

Čím to, že se malý Ježíšek nenarodil v bohatém paláci, ba ani v obyčejném domě, ale v chlévě mezi dobytkem? Jak píše Anselm Grün v knížce Vánoční rozjímání (Portál 2010): Chlévem jsme v jistém smyslu i my sami, naše nitro. Sice se tu uklízí, ale stále se objevuje nový nepořádek i dosti špíny, a je třeba na čistotu dbát pravidelně. Je nám takové srovnání možná trapné a nepříjemné, špatně se smiřujeme s vlastní slabostí. Pokud ji vezmeme na vědomí, býváme narození něčeho nás přesahujícího ve vlastním srdci nejblíže. 

Naděje

Ten malý Ježíšek z chléva prožil jak známo jedinečný život. Ať už to bereme jako historickou skutečnost, nebo jako mýtus, dodnes jeho osud inspiruje moudrostí, laskavostí, ale také odhodlaností nesmířit se s tím, co lidské žití zbavuje smyslu. Nakonec Ježíš zemřel na kříži, a pak vstal z mrtvých. Ale to už jsme u jiného velkého svátku, tak si to nechme na jindy. 

O „svých“ Vánocích rozhodujeme sami

A jak tenkrát dopadly naše Vánoce v Tokiu? Ozdobili jsme si fíkus vlastnoručně vyrobenými origami a k bramborovému salátu jsme si upekli čerstvého tuňáka. Pod fíkusem jsme si pak četli Bibli a večer zatelefonovali rodičům do Čech, zrovna k jejich obědu.

Bez ohledu na to, kde jsme, o podobě svých Vánoc rozhodujeme sami. Mysleme na to, až nám půjdou na nervy davy lidí v supermarketech, omílané koledy na nárožích nebo vlastní nechuť kupovat dárky jenom z povinnosti. Ty nejvytouženější a nejvzácnější za peníze stejně nekoupíme. 

 

přidáno 12. dubna 2014 do kategorie Rodina

ČTETE: Potřebujeme vůbec Vánoce? · 12. dubna 2014 · Rodina
·
Další články