Zdroj: http://www.osobnirozvojonline.cz/lide/borek-sipek  •  Vydáno: 13.2.2016 15:24  •  Autor: Archiv

Bořek Šípek

Bořek ŠípekSvou práci dělám srdcem a odevzdávám vždycky to nejlepší

Autor: Jaroslava Timková

 

Váš život je velmi pestrý. Jak jste se dostal do emigrace?

Odcházel jsem v lednu 1969, jen týden předtím, než se upálil Jan Palach. Bylo mi tehdy necelých 20 let a předtím jsem se dozvěděl, že se kvůli politickému profilu rodičů (tatínek byl živnostník) nedostanu na vysokou školu. Rodiče navíc už nežili, byl jsem sirotek a cítil jsem, že mě v téhle zemi v podstatě nic nečeká. Sbalil jsem si malý kufřík a odjel do Bavorska. Původně jsem chtěl odjet do Švýcarska, nejdříve jsem si ale potřeboval vydělat peníze do začátku, a tak jsem v Bavorsku začal pracovat v truhlárně. Po třech měsících jsem se do Švýcarska vydal, ale dozvěděl jsme se tam, že akceptují uprchlíky, jenom pokud je to jejich přímá cesta.

Když jste odcházel z tehdejšího Československa, jaké jste měl vzdělání?

Měl jsem vystudovanou střední uměleckoprůmyslovou školu, obor tvorba nábytku. Když mě ve Švýcarsku odmítli, vrátil jsem se do Německa a pět let jsem v Hamburku studoval architekturu. Žil jsem v té tradiční české představě, že architektura je matka umění, což se ale nepotvrdilo. V roce 1968 nastala ve Francii a Německu doba velkých studentských revolucí a úplného převratu na školách. Začala tam fungovat tripartita, pustil jsem se do studia předmětů, jako byla kaligrafie, kreslení nebo modelování hlavy. Tyto předměty se začaly rušit a nahrazovala je sociologie, psychologie nebo třeba psychologie staveb. A to mě tedy nikdy nebavilo! Záhy mi došlo, že už v budoucnosti nevyjdu jen s tím, že umím hezky kreslit a navrhovat, ale že k architektuře patří ještě něco jiného.

S nějakým vrozeným odporem ke kognitivním či normativním vědám jsem se rozhodl, že si vyzkouším trošku teoretického vzdělání. Začal jsem studovat filozofii. Studia jsem ukončil doktorskou prací, která byla o architektuře jako o komunikativním procesu. Filozofie se mi ale dostala pod kůži a nějakou dobu jsem vyučoval na univerzitě v Essenu teorii architektury. Najednou jsem váhal mezi praktickou architekturou a tou filozofickou.

Není architekt do jisté míry také psycholog?

Záleží, jak k té psychologii přistupujete. Stavebně mě tahle věda zaujala velmi, protože v ní neustále pracujete s pocity. I když jsem se jí bránil, odpor jako na začátku k ní necítím. Dodnes ji ale vidím jako vědu spíše normativní, která nám určuje, jak se máme chovat, co je ve společnosti normální a co už není. Když pak z toho vybočíte, tak přestáváte být společností akceptovaní.

Myslím si, že každý klient je jiný, jako architekt mu musíte porozumět a pochopit „řeč“ jeho mozku…

Ano, to určitě.

V zahraničí jste tvořil skoro dvacet let. Byl jste stále v Německu?

V roce 1982 jsem odešel z Německa do Holandska, kde jsem si otevřel vlastní studio. Nejdříve jsem pracoval hlavně v designu, tvořil jsem návrhy a začal pracovat i se sklem. V tu dobu jsem se pomalu vracel k architektuře.

Pak jste se vrátil domů do České republiky?

Vrátil jsem se v podstatě nadvakrát. Nejdříve hned v roce 1989. Tehdy mě ředitelka Uměleckoprůmyslového muzea požádala, abych se ujal výuky na uměleckoprůmyslové škole, což mi připadlo vhodné a zajímavé. Měl jsem hodně nabídek učit na školách, ale až doposud jsem je odmítal, protože jsem měl pocit, že mám hodně energie na vlastní tvorbu a měl bych se zabývat sám sebou. V porevoluční euforii Československa jsem to cítil trošku i jako šanci našemu národu něco vrátit. Přece jen jsem prožil v emigraci daleko lepší život než ti, kteří zde zůstali a skončili třeba ve vězení.

Vy jste začal nejen učit, ale změnil jste i Pražský hrad…

Seznámil jsem se s Václavem Havlem a začal jsem tvořit nějaká díla pro Pražský hrad. To jsem ale ještě stále všechno dělal v Amsterodamu. Někdy v roce 1998 mi to přejíždění z Holandska do Čech a zpátky už připadalo neúnosné a oficiálně jsem se do Prahy přestěhoval.

Jak jste na tom nyní? Stále cestujete do zahraničí a zdá se, že ani nevíte, kde vlastně bydlíte?

Už zase pomalu balím kufry. Praha je moje rodné město, ale na druhou stranu musím přiznat, že mi momentálně nějak k duši nepřirůstá. Hlavně, co se politické scény týče! Člověk si toho nemůže nevšímat…

Dnes byste nešel vylepšovat Pražský hrad?

To určitě ne. Na spolupráci s Havlem vzpomínám ale moc rád, to byla úžasná věc, která mi i v životě dala hodně. Jinak se ale tady v Čechách moc neangažuji. Skoro 90 % mých prací je v cizině a s českou komunitou si vlastně moc nerozumím. Jdu si svou vlastní cestou…

Co jste se naučil od Václava Havla?

V první řadě toleranci, i když tím nechci říct, že jsem se jí naučil až od něho, protože určitě jsem ji měl v sobě už předtím. Bylo úžasné pozorovat, jak on dovedl otevřeně posuzovat svět a přitom mu rozuměl. Havel uměl velice rychle zapomínat nedobré věci a odpouštět. S tím se nyní bohužel setkáváme strašně málo. Určitě na něm bylo fascinující, že dovedl hluboce přemýšlet, analyzovat věci a dávat jim nějaký smysl. Nikdy nebyl figurkou, jak by se možná mnozí domnívali, ale absolutně věci kolem sebe určoval a uměl je jasně podat.

Představte si, že mám dům a chci ho kompletně předělat. Pomůžete mi, je tohle vaše parketa?

Ano, dělám hodně architektonické projekty, ale nejenom přestavby, navrhuji domy úplně od začátku. Pohybuji se mezi uměleckou tvorbou ve skle a v designu nábytku. Nemám ale rád komplexní záležitosti. Třeba teď děláme velikánskou vilu v Číně, která se momentálně zařizuje a snažím se, aby to zařizování zůstalo otevřené. Přirozeně tam budou i mnou navržené věci, ale nemám rád design od jediného tvůrce, líbí se mi pestrost.

Jaká pracovní zakázka se vám v životě nejvíce podařila?

Všechno co dělám, dělám svědomitě až do konce. Ve svých pracích nemám žádné favority. Svou práci dělám srdcem a odevzdávám vždycky to nejlepší, i kdybych na tom měl vykrvácet.

Umění nejde flákat, buď je, nebo není, že?

Umění jde flákat, sice v trošku jiném slova smyslu. Jsou lidi, kteří celý život malují třeba jenom rybu. To celkem ještě chápu. Mám potíže s umělci, jejichž práce odráží lačnost po úspěchu a po penězích a jsou prvoplánoví.

To už je ale spíše kšeft, byznys, ne? Při takové tvorbě se zapojují úplně jiná centra mozku a na výsledku je to znát.

Tak to bývá. Umění vždycky přináší nějaké riziko, které člověk podstupuje, protože neví, zda ho to k něčemu dovede. Bohužel bych řekl, že velká část dnešních umělců patří do té skupiny, která tvoří, či spíše vyrábí pro peníze.

Máte mezi svými žáky nějaké nadané a talentované umělce?

Měl jsem naa UMPRUM opravdu úžasnou generaci lidí, kteří se po revoluci najednou nadechli a byli lační po umění. Já jsem je bral do ciziny, vzal jsem je k sobě do Amsterodamu a ti vše hltali a vstřebávali. Dneska když je vyjmenuji, tak jsou všichni úspěšní, jako Olgoj Chorchoj – Honza Němeček s Michalem Froňkem, Bára Škorpilová, Leona Matějková, Milan Dlabač… a takových je spousta, mladých úspěšných lidí, kteří prošli mýma rukama. Z toho mám radost.

Později jste učil ve Vídni…

Na UMPRUM jsem se nějak nepohodl, a tak jsem pak deset let vyučoval ve Vídni. Jsem rád, že jsem tam zanechal stopu, byla tam celá řada nadaných žáků, o kterých ještě uslyšíme. Jak se zadaří v Liberci se teprve ukáže, první žáci jsou již ze školy venku, tak uvidíme, co z nich bude.

Měl jste řadu nabídek a přijal jste místo v Liberci. Proč?

Ta škola je velmi sympatická a hlavně Fakulta architektury je velmi osobní. V Praze na technice je kolem 2 000 studentů, v Liberci jen 200. Mohu se jim úplně jinak věnovat, všechno je více osobní a intenzivnější. Myslím, že Technická univerzita v Liberci je velmi dobrá škola, je to i sympatické město, má hezkou atmosféru.

Děláte ještě v Novém Boru, jednou jsem tam byla ve sklárně a viděla vaše věci.

Pravděpodobně jste byla v jiné sklárně, než ve které dělám. Rozešel jsem se ve zlém, nastala situace, že mi sklárna neposkytla dostatečnou autorskou ochranu. Naopak, vytvářela lidem, kteří mě kopírovali, takové podmínky, aby mě mohli kopírovat co nejlépe. Když jsem si na to stěžoval, řekli mi, že jim velmi dobře platí a oni ty peníze potřebují. Přitom, já jsem tu fabriku vytáhl na poměrně vysokou úroveň. To byl jeden důvod. A ten druhý, jednou jsem se dozvěděl, že majitel této sklárny byl od roku 1982 na mě nasazen jako agent STB. Hrál to na mě jako velký kamarád a to mě trochu zlomilo. S takovým člověkem nemohu dál dělat.

Jak se člověk s takovou věcí vypořádá?

K tomu musí mít člověk „náturu“… a on za to ještě dostával peníze.

Myslíte, že se člověk nemůže změnit, že je charakter neměnný?

Pokud lidi na sobě pracují, mohou změnit ledacos. Nevěřím, že se změní estébák, který si bral za udávání peníze a vystupoval jako přítel. Nejspíš záleží jen na výši částky, která ho osloví, a bude podobné věci dělat dál. Přesně to je důvod proč jsem odešel. Vím, že se má odpouštět. Takové věci se ale odpouštět nemají. Již nikdy bych k němu neměl důvěru. Odešel jsem z AJETO a se mnou odešli i ti dobří skláři. Řekli si, že tam také nechtějí být, když tam nebudu já, a tak jsme si založili vlastí studio, které teď máme v Novém Boru.

Jste pořád vydaný všanc plagiátorům…

Vždycky si říkám, že mně to nevadí. I k vytvoření kopie musíte vydat energii, udělat nějaké kroky, aby se dílo uskutečnilo. Když si já vezmu svůj čas, posílen o energii, která mi byla dána, dostanu se někam dál, vytvořím něco jiného, nového a vždy budu o kus napřed, než moji plagiátoři. To je jejich osud, se kterým se musí vyrovnávat oni sami. Budou se honit za něčím, co nikdy nedoženou. Je to jako Achilles a želva a kdo z nich dojde dál, když udělají krok…

Nejčastěji si vás lidé vybaví ve spojení hradní architekt Václava Havla, někdy trochu kontroverzní.

Jsou věci, které připisuji spíše závisti, která tady stále trvá a nikdo se jí neumí zbavit, protože tolerance v Čechách téměř neexistuje. Závist je nad tolerancí a je hodně povýšená.

Co děláte rád, kromě práce?

Určitě vařím. Pracuji a vařím.

Co vaříte?

Všechno možné, hodně cestuji, v každé zemi jím místní kuchyni a co mi zachutná, tomu se pak snažím přijít na kloub a uvařit to. Na jedné straně je to relax, na druhé straně je to velmi tvůrčí a ještě k tomu tím většinou udělá člověk někomu radost. Je to taková hezká zábava, u vaření se dá téměř meditovat.

Kde se nabíjíte, jak odpočíváte?

Mám v Novém Boru chalupu, kde jsem obzvlášť rád, mám to tam příjemné, ale pořád tam něco dělám, jdu do dílny a něco tam dělám. Stačí mi energie toho místa. Jinak pořád cestuji, ale nikdy ne za poznáním, vždy za prací a přitom poznávám nové a nové země, lidi, věci a systémy.

Kdo vám dal v životě nejlepší radu?

Dostal jsem soubor rad, které mě formovaly, pamatuji si skvělé rady od tatínka, potom od pana Roubíčka, který na mne měl velký vliv, dostal jsem krásné rady od mých profesorů architektury, dvou Holanďanů – Bakema a Alda Van Eyck, se kterými jsem měl to štěstí povídat si celá odpoledne o architektuře a bylo to úžasné. Filozofii jsem studoval u Maxe Benzeho, byl zarytý ateista a bylo velmi zajímavé, jak vykládal Kanta a Hegela. Určitě mě ovlivnil Václav Havel. Spřátelili jsme se natolik, že jsme se bavili o úplně nejužších, niterných věcech nás obou. Další z lidí, který mě velmi ovlivnil je Michel Foucault, tím jak on přemýšlel o světě, neovlivnila mě jedna jeho rada, ale celé jeho dílo.

Co vás rozesmutní?

Jsem odmalička melancholický člověk, ale teď mě skutečně rozesmutnily volby, to není smutek, spíš pocit bezmoci. Smutek se vztahuje spíše na nitro, než na vlivy zvenčí. Teď žiji sám, nemám žádný vztah, což je pro mě nové, vždycky jsem žil ve vztazích, tak jsem ještě trochu více melancholický.

Co jste nenašel ve vztazích, proč vám skončily?

Měl jsem několik vztahů a já bych ani neřekl, že jsem něco nenašel. Možná některé končily nedorozuměním, v některých se ukázalo, že nejsou rovnocenné a něco skončilo tím, že trvaly dlouho a najednou v nich nebyla dynamika, takový vztah nemá smysl udržovat.

Jaký jste otec?

Vždycky jsem se snažil syny co nejméně ovlivňovat a přitom je usměrňovat. Respektovat jejich osobnost. V podstatě to samé dělám se studenty. Snažím se, aby našli sami sebe. Myslím, že je důležité dítě nedrezírovat, respektovat jeho osobnost a necvičit ho jako zvíře.

 

Medailonek:

Bořek Šípek

Narozen 14. 6. 1949 v Praze. Přední český výtvarník, architekt, designér a vysokoškolský učitel s mezinárodním významem, jehož díla je možné nalézt v mnoha stálých sbírkách světových galerií a muzeí (New York, Amsterodam, Paříž, Londýn, Soul, Bejrút, Tokio, Bangkok) atd. Zvláště významná je jeho práce při obnově hradních interiérů na Pražském hradě (šatna Španělského sálu a vstup do středního křídla Pražského hradu z 2. nádvoří). Výběr realizovaných projektů: skleněný dům v Hamburku, nizozemské muzeum moderního umění v Den Bosch, pařížské butiky Karla Lagerfelda, výstavní pavilon automobilky Škoda v německém Wolfsburgu, japonský obchodní dům Ginza v Tokiu, VIP salónek ČSA na letišti v Praze, Office budova DOHA v Kataru, rekonstrukce hotelu Neruda v Praze.

Kariéra: 1977-1979 Universita Hannover, vědecký asistent na Institutu pro průmyslový desing. 1979-1983 Universita Essen, učitel teorie designu. 1980-1982 Desingové studio Alter Ego Florencie a Amsterodam. 1983-1990 vlastní studio architektury a designu Amsterodam. 1990-1998 UMPRUM Praha, profesor Ateliéru architektury a designu. 1990-dosud Studio Šípek Praha. 1992-2000 Pražský hrad, hradní architekt. 1998-2005 Universita užitých umění Vídeň, profesorem designu. 2005-dosud Technická univerzita v Liberci, děkan Fakulty umění a architektury.

Výběr nejdůležitějších výstav: 1987 – Musée des Arts Décoratifs, Lyon, Francie. 1992 – Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha, 1998 – Národní muzeum, Praha, 2002 – Pražský hrad („design nomad“), 2005 – Haar Galery v Paříži, 2006 – National Art Museum, Shanghai, Čína.

Za svoje práce získal řadu ocenění například:

Německá Cena za architekturu, 1989 – „Kho Liang Ie Prize“ Nizozemsko, 1991– Rytíř umění a literatury Francouzské republiky, 1993 - Cena za užité umění a architekturu prince Bernharda, 2005 – „Talent De L´Originalite“– Le Sommet du Luxe et de la Création.

Hovoří česky, anglicky, německy, holandsky, italsky a rusky. Je otcem tří synů.

Citace: Všechno co dělám, dělám svědomitě až do konce

 

autor: JAROSLAVA TIMKOVÁ