Zdroj: http://www.osobnirozvojonline.cz/vztahy/chybi-nam-vnitrni-kompas  •  Vydáno: 9.7.2014 18:06  •  Autor: Archiv

Chybí nám vnitřní kompas?

Chybí nám vnitřní kompas?

Kolikrát v životě bloudíme temným lesem či se ztrácíme v mořské bouři? Ztraceni, bez špetky naděje či světla na konci tunelu. A ještě se hlouběji zamotáme, chodíce v bludných kruzích našich zažitých vzorců a omezených zkušeností. Jak bychom potřebovali vědomí směru, něco, co nám umožní vyjít novou, byť neprobádanou cestou…

 

 

Paradoxní je, že máme k dispozici nástroj, který nás podobnými zákruty obtížného rozhodování může provést. Možná spíše než o nástroj jde o vnitřní kvalitu či dispozici, kterou lze nazývat různě: intuice, síla podvědomí, šestý smysl, vnitřní kompas. Přestože s premisou vnitřního vedení nemusí všichni souhlasit, přijde mi důležité o ní mluvit. Zvláště proto, že se hodně setkávám s lidmi, kteří by moudrost svého vlastního vnitřního hlasu potřebovali slyšet - v krizích, náročných obdobích, časech rozhodování.

 

 

 

Děláme, že se neslyšíme 

 

Zejména v řešení vztahových záležitostí slýchávám větu “Já asi vím, co mám udělat, ale bojím se toho”. A ať už jde o cokoliv - od potřeby si vážně promluvit přes řešení konfliktu až k zásadní změně partnerského vztahu - vyhýbáme se tomu; jako bychom se báli, kam nás tento hlas zavede. A tak děláme, že ho neslyšíme, až jej opravdu přestaneme vnímat a bloudíme dál.

 

I přesto, že nic jiného nemáme, protože všechny racionální i emocionální důvody pro jednu či druhou cestu máme v hlavě již tisíckrát projeté.

 

 

 

Co nám tedy brání zastavit se, ztišit a konečně vnímat sebe sama?

 

 

 

Jak vidíme, mohli bychom v seznamu pokračovat vesele dál. Není zde jedna příčina a vše na sebe kruhem odkazuje. Kudy ven?

 

 

 

Je to jednoduché, ale ne snadné

 

Jako malé dítě poznávající svět, i v nás dospělých je hluboce zakořeněný instinkt zvědavosti, učení se novému, pohybu vpřed. Jako rostliny rostou za sluncem, i my někam směřujeme. Potřebujeme jen více kultivovat svoji schopnost vnímat a slyšet.

 

Velmi dobrou inspiraci nacházím v myšlenkách Caroline Myssové, zejména v zatím nepřeložené knize Entering the Castle. Pokud vás (v mírně upravené podobě) zaujmou, doporučuji dát si na ně čas a opravdu si odpovědět.     

 

 

 

Jak už asi tušíte, je třeba kultivovat rozlišování vnitřního hlasu od štěkajících psů naší opičí mysli. S trochou praxe a zkušeností poznáte, co funguje právě vám. Pro mě je hlas vedení tichý, ale pevný, z hloubi těla a srdce. Je to místo velké jasnosti, jež je někdy opravdu náročná. Ale pořád lepší než naslouchat protichůdným hlasům v mojí hlavě. Na závěr si vypůjčím slova mé oblíbené kapely Zrní:

 

 

 

 

 

“Všem těm se brány otevřou

 

kdo vyhází chlív a krámy co v něm jsou

 

a zpátky se vrátí 

 

slunce a síla s ním.”