Kontakt O nás

Pět otázek pro Danu-Sofii Šlancarovou

Dana-Sofie Šlancarová je ŽENA. Své ženství oslavuje, osahává, hýčká, píše o něm a vydává knihy.
 

Co pro vás znamená “osobní rozvoj”?

Bezprostředně mě napadá, že je to vlastně “životní styl”. Že už si nedokážu představit život, ve kterém bych se “osobně (osobnostně) nerozvíjela”. A zároveň si myslím, že je to spontánní proces, který se děje naproto každému a nemusíme pro to ani mít označení “osobní rozvoj”. A že navíc osobní rozvoj každého z nás je naprosto jedinečný a neopakovatelný. Někdo má svoje guruy v ášramech v Indii a pravidelně tam za nimi jezdí, a jiný je má doma – jednomu jsou tři roky a druhému osm, co večer nechtějí chodit spát a ráno chodit do škol(k)y:-). A když se ti dva potkají, tak zjistí, že oběma cestami dospěli ke stejným poznáním.

Zároveň je to oblast, která je mi velmi blízká pracovně. Baví mě – a tím už odpovídám na druhou otázku – pomáhat lidem, aby našli sami sebe, svou autenticitu, a žili ji, a tím si víc užívali svůj život v jeho plnosti, ve všem co nám dává a co nám může dát.

 

Co vás nejvíc baví, naplňuje?

Těch věcí je celá řada a nejlíp je, když střídám dělání všeho toho, co mě baví, tak, abych neustále byla v harmonii a v pohodě. Jak zmiňuju výše, baví mě pracovat s lidmi v osobním rozvoji – v současnosti zejména v rámci projektu Cyklická žena®. Baví mě psát. To se mi otevřelo při mém studijním pobytu na Bali a během měsíce se narodila kniha Žít, meditovat, pracovat: Balijský deník Cyklické ženy. Píšu tam třeba o tom, jak se na Bali naprosto nedodržují dopravní předpisy, a přesto se tam jezdí mnohem bezpečněji než u nás. Nebo o tom, jak se projevují naše ženské hormonální proměny v našem každodenním životě a co s tím můžeme dělat, když nám zrovna není nejlíp. A navíc je to vlastně kniha osobně-rozvojová, protože každá kapitolka je zakončena vhledem a úkolem pro další dny.

Baví mě se učit, baví mě učit druhé, včetně mého doma vzdělávaného syna. Baví mě běhat v mých pětiprstých teniskách, protože to je úplně jiný kontakt se zemí a taky úplně jiný pohyb; je v tom lehkost a dělá to dobře mému tělu. A baví mě okamžiky ne-dělání, ne-konání, i když – abych pravdu řekla – ty se nějak znovu učím prožívat a užívat si a být v nich tady a teď. Jako správná dcera našich socialistických československých matek-údernic jsem totiž měla v hlavě dlouho nastaveno, že zastavit se a polevit v činnosti můžu až v hrobě;-). (Píšu o tom mimochodem tady: http://www.cyklickazena.cz/dovolme-si-byt-line-a-unavene/.)

No a pak cítím, že je důležité a) všechny ty věci, které nás baví, dělat právě tak dlouho, aby nás ještě bavily (když moc pracuju, tak už mě to fakt nebaví, i když svou práci miluju – a je to znamení, že mám začít dělat něco jiného, třeba se věnovat partnerovi, dětem, psovi nebo sama sobě); b) abychom se naučili milovat i ty věci, které nás nebaví, a tak z nich udělali věci, které nás baví.

 

Kdy jste sama sebe naposledy příjemně překvapila?

Já si dopřávám příjemná překvapení každý den, a to jak od druhých, tak od sebe. Ale jednou z těch větších věcí byl asi právě Balijský deník Cyklické ženy. S jakou lehkostí a hlavně radostí se rodil. Vlastně jsem si připadala jako “kanál”, skrze který něco přichází a vtěluje se do hmotného světa a do hmotné podoby. Ten proces nešlo zastavit, dokud celá kniha nebyla na světě, včetně úžasné grafické práce mé grafičky Lenky Blažejové (kniha totiž obsahuje i velké množství barevných fotek).

A miluju, když sama sebe překvapím překonáním nějakého strachu nebo pocitu “to nepůjde / to nejde / to neumím / to nedám”. A to je právě možné dělat každý den, v drobných krůčcích, za kterými jsou za překvapivě krátkou dobu vidět velké výsledky.

 

Jaké hodnoty vás nejvíc vystihují?

Když nad tím tak přemýšlím... "pravda a láska". To jsou takové globální hodnoty, které vnímám ve svém životě neustále, ale jejich konkrétní podoba se zároveň v průběhu času a v závislosti na mém “osobním rozvoji” mění. Dám příklad: při výchově mého dítěte bylo v mém životě období, kdy jsem se snažila projevovat lásku tak, že jsem nehodnotila, neposuzovala a učila se lásce bezpodmínečné. A pak přišlo období, kdy jsem lásku projevovala tak, že jsem se “naopak” učila láskyplně dávat hranice. A podobně to bylo i v mých jiných vztazích. Je to oscilace mezi dáváním lásky sama sobě a dávání lásky druhým, které jde po spirále ke stále dokonalejší formě...

Pravda je pro mne taky zásadní. Byly v mém životě doby, kdy jsem nedokázala říkat druhým nepříjemné pravdy nebo nedokázala říct, jak se cítím já a co potřebuju. A tím jsem se zamotávala do lží, které všechno ještě víc komplikovaly, ač na začátku byl jistě bohulibý záměr neublížit druhému. Pak jsem ale ubližovala jak dotyčnému, tak sobě. Takže pravdě a osobní integritě, jak tomu říká Fred Kofman ve Vědomém businessu, se taky stále učím, hlouběji a hlouběji. A mám velkou radost, když se teď potkám s lidmi, se kterými jsem se před nějakou dobou rozešla, z těch či oněch důvodů, a najednou si všechno otevřeně vyříkáme, dáme si vzájemně najevo své pocity a city, i když můžou být třeba ještě hodně negativní… Ale tím se to všechno nějak odplaví, vyčistí, uvolní se energie a já se cítím mnohem líp. Mnohem volnější a svobodnější.

 

V čem vidíte smysl života?

V životě samém. V jeho skutečném žití, prožívání, užívání si. V bytí tady a teď v každém okamžiku, plni vděčnosti za prožitek dané chvíle. Smysl života si nastavujeme každý sám a nastavujeme si ho v každé chvíli znovu a znovu. Není nám dán zvnějšku, máme ho ve svých rukou. Což je zároveň ta špatná i ta dobrá zpráva;-). Znamená to, že se na jeho tvorbě a prožívání musíme sami aktivně podílet – ale zároveň v každé chvíli máme novou možnost si ho nastavit znovu, podle toho, jaký život právě chceme žít.

 

přidáno 13. září 2014 do kategorie Lidé

ČTETE: Pět otázek pro Danu-Sofii Šlancarovou · 13. září 2014 · Lidé
·
Další články